Lucca – některé cesty stojí za návrat

                                                              LUCCA – některé cesty stojí za návrat

Daniel měl v Lucce hodinu do odjezdu. Schůzka skončila dřív a auto stálo jen pár ulic odtud. Na rohu se ale zastavil. Tu kavárnu znal.

Před dvanácti lety tu s Matteem nad malým stolem rozložili první návrhy společného projektu. Neměli kancelář ani jistotu, že to vyjde. Zato dokázali celé odpoledne mluvit o tom, co jednou udělají.

Daniel sáhl po telefonu.

„Jsem u našeho stolu.“

O deset minut později se ve dveřích objevil Matteo. Šedivější, s jinými brýlemi, ale se stejným úsměvem.

„Ty máš pořád naspěch?“

Daniel si rozepnul koženou bundu a přisunul židli.

„Dneska ještě nevím.“

Pod stolem natáhl nohy v hnědých manšestrácích. Na koňakových špičkách jeho kožených tenisek LUCCA se odráželo světlo z kavárny. Členěná kůže, tmavší patinování a karamelová podešev přirozeně ladily s oblečením, ve kterém ráno vyrazil na pracovní schůzku. Teď v něm mohl zůstat až do večera.

Mluvili o práci. Pak o dětech. A nakonec o cestě, kterou spolu už roky odkládali.

Když přinesli druhé espresso, Daniel vytáhl telefon. Posunul čas odjezdu a položil ho zpátky do kapsy.

LUCCA. I známá cesta tě může zavést k něčemu, co ti chybělo.